Už jste viděli nového Jokera, kterého hrál Joaquin Phoenix? Právě o tomto filmu, režírovaném Toddem Phillipsem, bych v tomto článku chtěla více mluvit, protože na rozdíl od jiných vyobrazení Jokera ve filmech, se právě toto vyobrazení týká jeho života před vznikem bláznivé vraždící postavy, kterou pod jménem Joker známe. Na nového depresivního Jokera se podívám z pohledu Wellness specialistky, podívám se konkrétně na maladaptaci, patologickou stresovou zátěž a depresi, kterou vedle PTSD mohl procházet a vše, co s ní ve skutečnosti souvisí.
Až na uvedené výjimky budu citovat ze své Absolventské práce na téma zvládání patologické stresové zátěže a deprese – odkaz na celou práci najdete na konci článku.
Psychologická definice stresové zátěže:
Stresová reakce je automatická, geneticky podmíněná. Má komplexní povahu, zahrnuje mechanismy tělesné i duševní, projevuje se změnou funkcí somatických i psychických, změnou chování i prožívání. Významnou roli hraje samostatná zátěž a individuální adaptační kapacita (Orel a kolektiv, 2016 s. 193).
V první polovině filmu vidíme, že život v Gothamu byl neradostným místem, plným kriminality. Také je vidět, že budoucí Joker nemá žádné pevné sociální vazby, které by místo přezírání a zesměšňování vyjádřily nefalšované pochopení a účast. Snad kromě matky, která podle toho, co o ní víme z příběhu žije v imaginárním světě sama o sobě a jak se později ve filmu dozvíme, je také těžce duševně nemocná. I díky této predispozici přihlížela týrání svého syna v mladém věku, následkem tohoto týrání mohlo být i neurologické poškození projevující se nezadržitelným smíchem, který budoucímu Jokerovi podstatně stěžoval život, až ho finálně ztrapnil i v televizi, když bez jeho vědomí přehrávaly jeho neohrabané stand-up pokusy. Poslední opěrný bod v matce se přetrhl, když se Joker dozvěděl pravdu o své minulosti (tedy o týrání) a zároveň viděl, jak si z něj dělají srandu v jeho oblíbeném pořadu.
Tato část ukazuje, že může jít o posttraumatickou stresovou poruchu a neurologické poškození. Ale hlavně podle mě ukazuje na to, jak je důležité si během života budovat více záchytných copingových strategií, abychom minimalizovali možnost, že v těžkých chvílích přijdeme o všechny.
Maladaptace a vznik závislostí i kriminality:
Problém s adaptací se projeví pocity zdrcení, psychickým a nervovým zhroucením a projevem nemoci. Prožití klidného rodinného vztahu v dětství je hlavním předpokladem pro vytvoření si schopnosti adaptace pro budoucí život. Chronické traumatické prožitky se projevují na fyziologii mozku. Lidé s traumatickými zážitky mají nadměrně aktivní amygdalu, část limbického mozku, kterému se také říká plazí mozek. Tato část mozku hraje roli v instinktivních reakcích (které se uplatňují i v reakci na distresovou zátěž, kde nám umožňuje rychlé reakce/ztuhnutí – tzv. fight or flight), asociacích, ovládání se a zapamatování si emocí spojovaných s prožitky. Proto situace i vzdáleně připomínající původní traumatickou situaci aktivuje emoce a pochody v organismu se stejnou intenzitou (Majer a Cholastová ©2012).
ACE (Adverse Childhood Experiences) Study, která byla provedena na více než 400.000 účastnících potvrdila, že trauma prožité v dětství změnilo strukturu ve stavbě mozku a zvýšilo výskyt maladaptivních copingových strategií a onemocnění v dospělém životě. Mezi maladaptivní strategie se řadí: kouření, alkoholismus, užívání zakázaných látek, sebevražedné pokusy, promiskuita, obezita a fyzická inaktivita a agresivita až kriminální chování. Vysoké skóre v těchto testech navazující na komplikované traumatické zážitky také zvyšuje riziko projevu chronického onemocnění a snižuje sociální úspěšnost. Mezi onemocnění a zdravotní komplikace řadící se mezi následky prožitého traumatu patří: rakovina, srdeční, plicní, autoimunitní onemocnění, ADHD a problémy chování u dětí,předčasný porod, úzkost, deprese, posttraumatická stresová porucha, sebepoškozování a sebevražednost. Nízká sociální úspěšnost se projevuje nízkou životní spokojeností a nízkými akademickými výsledky.
Mezi traumatické prožitky vedoucí k využívání maladaptačních strategií patří: opakované a závažné fyzické týrání, opakované a závažné emoční týrání, kontaktní sexuální zneužití. Dále vyrůstání v domácnosti s členem/y: závislých na návykových látkách, pobývajících ve vězení, psychicky/psychiatricky nemocných a chronicky depresivních nebo hospitalizovaných v psychiatrické léčebně, matkou podléhající fyzickému násilí a za nepřítomnosti obou biologických rodičů. Nezpracovaná traumatická zkušenost (adverse childhood experience), která je obklopena pocity studu, tajemství a sociálního tabu je hlavním faktorem vzniku negativních copingových strategií.
Na základě nevědomé snahy o zbavení se traumatické zátěže se jedinec obrátí na negativní copingové strategie: kompulzivní spotřebu jídla, nikotinu, alkoholu, injekčně podávaných drog, sebeagresi a agresivní chování.
Dětská traumatizace může způsobit dlouhodobé biologické, fyziologické a psychologické změny v osobnosti (Felitti, 2004 a World Health Organisation 2017).
Chronický stres a jeho vliv na organismus a vznik deprese:
V chronickém stresu, který může trvat týdny, měsíce, až roky jsou aktivovány dlouhodobější nervové, hormonální a imunologické mechanismy. Chronický stres je zprostředkován integrací informací pomocí serotoninu v limbickém, hypotalamickém, hypofyzálním a nadledvinkovém systému. Dochází ke strukturálním změnám, jako je zvětšení nadledvinek, zmenšení sleziny a atrofie brzlíku s redukci lymfocytů. Dochází ke snížení obranyschopnosti organismu a vzniku chronického zánětu (Bartůňková, 2010). Mezi onemocnění, která jsou propojena s chronickou distresovou zátěží a zánětem patří: kardiovaskulární onemocnění, cukrovka, rakovina, autoimunitní onemocnění a psychiatrická onemocnění jakými jsou úzkostná porucha a deprese.
Chronický stres mimo jiné vede k potlačení růstu a sexuálních funkcí. U žen se projevuje snížením schopnosti ovulace a otěhotnění, u mužů sníženou schopností produkovat testosteron a mít dostatečnou erekci. Ve stáří je pozorována vyšší hladina stresových hormonů i v klidových podmínkách. Při stresu jejich koncentrace stoupají více než u mladších jedinců, ale receptory na ně už nejsou tak citlivé (Bartůňková, 2010, s.19).
Vznik a projevy deprese:
Deprese se podle vyvolávající příčiny dělí na primární a sekundární. Na rozvoji primární depresivní poruchy se podílí několik faktorů: genetická predispozice, rovnováha neurotransmiterů, osobnost člověka a vnější událost – distresová zátěž. Za rozvojem sekundární deprese stojí konkrétní příčiny typu poškození mozku – drogami, léky, úrazem, infekcí aj. Obvykle dojde ke zlepšení po odstranění původní příčiny. Více o sekundární depresi najdete zde.
Za rozvojem psychických a psychiatrických poruch stojí více genů. Existují studie na dvojčatech, které vliv genů také prokazují. U jednovaječných dvojčat trpí- li jedno z nich depresí, je riziko rozvoje u druhého asi 70 %. U dvojvaječných dvojčat (tedy vlastně u normálních sourozenců, kteří byli počati ve stejný okamžik) je pravděpodobnost pouze 20 % (Polách, © 2015).
Tady by se dalo dohadovat, jestli má Joker deprese/PTSD jako pozůstatek dětského fyzického týrání, které vytěsnil nebo jako důsledek životních událostí a nedostatku zdravých copingových mechanismů. Přijde mi, že to není úplně jasné, ale asi bych se přikláněla k důsledkům z prožitého týrání, samozřejmě depresivní prostředí Gothamu duševnímu zdraví Jokera asi moc nepomohlo.
Bylo zjištěno, že během deprese dochází ke změnám fungování mozku a toto odlišné fungování se projevuje i na jeho struktuře. Dochází k úbytku neuronů v oblasti spánkových laloků, hippocampu a prodloužené míše. Deprese ovlivňuje systémhypothalamus-hypofýza-nadledviny–ten hraje roli v odpovědi na stresovou zátěž a při depresi je nadměrně aktivován. To vede ke zvýšené produkci stresového hormonu kortizolu a k uvedené atrofii buněk.
Současně je ovlivněna i hladina myokinů BDNF. Jedná se o látku, která brání atrofii neuronů a hraje důležitou roli v přestavbě mozku. Hladina BDNF se snižuje v důsledku aktivace zmíněného „stresového“ systému. Naopak hladinu zvyšují antidepresiva, stejně tak ale třeba i elektrošoky nebo psychoterapie. Vnější faktor – stresová zátěž jako vyvolávající událost.
Silný vnější faktor může rozvinout depresi i u člověka, který má stabilní osobnost a je bez zjevné genetické predispozice. Může tomu tak být v reakci na závažnou životní událost, jako např. ztrátu blízké osoby, závažný úraz, materiální nejistotu aj. (Polách, © 2015).
Hlavním příznakem deprese je patologická depresivní nálada, neodpovídající aktuální životní situaci nemocného. Jde o depresivní náladu charakterizovanou smutkem, ztrátou zájmů, potěšení a spontánní motivace po dobu alespoň dvou týdnů (Orel a kolektiv, 2016 a Vágnerová, 2008).
Generalizovaný neadekvátní pesimismus se projeví směrem ke světu i k osobě nemocného. Sebehodnocení se vlivem nemoci významně zhorší. Projevuje se nepřiměřeným pocitem méněcennosti, neschopnosti a pocitem viny. Nemocný má pocit, že není schopen nic zvládnout a dokázat. Nejvyšší intenzity dosahuje depresivní nálada zpravidla ráno. Objevují se pocity ztráty energie až stavy vnímané jako „zcela bez energie a vnitřních sil“. Pokles energie provází ztráta výkonu, rychlosti a svižnosti i v úkonech, které jedinec dříve dobře a kvalitně zvládal.
Při probíhající depresi je narušena schopnost koncentrace, udržení pozornosti a soustředění. Klesá mentální výkon, zhoršuje se vybavitelnost paměti a reakční čas. V některých případech tyto symptomy připomínají až projevy demence.
Myšlenky se ubírají výrazně pesimistickým směrem. Negativní postoj zahrnuje přítomnost i minulost. Časté jsou pocity provinění, sebepodceňování, bezcennosti a bezvýchodnosti. Pocity méněcennosti a viny mohou přejít až za hranice bludu. Tíha beznaděje je mnohdy tak neúnosná, že se objevují myšlenky na smrt, která se zdá být konečným řešením. Riziko sebevražedného jednání narůstá s hloubkou deprese (Orel a kolektiv, 2016 a Vágnerová, 2008).
Sebevražda a deprese:
Sebevražda je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) druhý nejčastější způsob úmrtí u lidí ve věku 15 – 29 let. Dle průzkumu WHO je v ČR nízká sebevražednost, během hospitalizace nebo do roka po proběhlé hospitalizaci. Tato statistika, dle mého názoru, může být spojena s častou a nevhodnou „sebeléčbou“ sestávající z vysazení léků bez konzultace s psychiatrem a „zvládání“ příznaků nemoci negativními copingovými strategiemi. Také může jít o nedostatečnou znalost a aplikaci pozitivních copingových strategií, které snižují vedlejší příznaky léčby a do určité míry i příznaky nemoci (Česko v datech, 2018).
Celý film Joker byl velmi depresivní, hlavní postava, snad kromě terapie, na kterou už nemohla docházet, nevyužívala žádné další pozitivní copingové strategie, které rozebírám ve své Absolventské práci. V realitě by při takové situaci, když by jedno zdravotnické centrum končilo, pacient dostal kontakty na další docházková centra a ambulance – ale samozřejmě tohle byl Gotham na pokraji kolapsu.
Statistika hospitalizace a následné sebevraždy za rok (2014)
Počet sebevražd ve světě / rok – 10,5 % na 100.000 ob. Litva, Rusko, Bělorusko / rok – 31,9 % na 100.000 ob. Česká republika / rok – 13,1 % na 100.000 ob. Řecko, Kypr, Albánie / rok – 5,0 % na 100.000 ob. Zdroj: Česko v datech, 2018
Myšlenky na spáchání sebevraždy se u těžkých forem deprese vyskytuje častěji, než si je většina z nás vědoma. O sebevraždu se pokusí, až 15 % nemocných. Sebevražedné myšlenky se zaobírají myšlenkami jako: nebaví mě to tady, bylo by lepší, kdybych tu nebyl, jsem na obtíž apod. V takových případech je velmi vhodná konzultace a následná léčba u psychologa. Sebevražedné chování ve smyslu plánování a přípravy sebevraždy nebo po neúspěšném pokusu se řeší hospitalizací na psychiatrickém oddělení a následnou ambulantní léčbou. Alarmující může být i situace náhlého zlepšení po dlouhodobé atace deprese (Polách, 2015).
Okolnosti přispívající ke zvýšenému riziku sebevraždy podle Mudr. Ladislava Polácha (2015):
– dlouhodobější rozvoj depresivních příznaků a sebevražedných myšlenek – sebevražedné myšlenky můžeme vidět během celého filmu
– bilancování životní situace (tedy ne většinou zkratkové jednání) – vidíme v deníku a jeho rozmluvách na terapiích
– neklid, nespavost, napětí – ano
– mužské pohlaví – ano
– tendence k zvýšené konzumaci alkoholu nebo jiných návykových látek – nikotin
– nedostatek sociálních kontaktů – Joker si stěžoval, že se o něj nikdo nezajímá, že by mohl umřít na chodníku a nikdo se ani nezastaví
– narušené rodinné vztahy – podivný vztah s matkou a chybějící otec a týrání v dětství
– bez stabilního pracovního poměru – vyhodili ho z práce a bohužel přišel i o terapie, tedy hned o dva opěrné body, které jsou pro duševně nemocné extrémně důležité, i díky tomu ve filmu vidíme, že sám vysadil léčbu a jeho duševní stav se začal výrazně zhoršovat
– bydliště ve větším anonymním městě – velké město, kde Joker zažíval nahodilé projevy agresivity od cizích lidí
– jinou duševní nebo tělesná nemoc – záchvaty smíchu, blíže nespecifikovaná duševní nemoc a velice chabá fyzická kondice – pravděpodobně podvýživa
– traumatické zážitky v minulosti včetně disharmonického dětství – podivný vztah s matkou a chybějící otec
– pokus o sebevraždu v minulosti – myšlenky na sebevraždu jsme mohli vidět v notesu Jokera
– psychické poruchy v rodině – matka
– vyšší věk – ano
– deprese s psychotickými příznaky – psychózu jsme viděli například v romantickém vztahu se sousedkou, který ve skutečnosti neexistoval
– rezignace – bylo vidět, když přišel do živého vysílání
Deprese ve světě a u nás:
Slovo deprese se v dnešní době širokou veřejností používá volněji. Veřejnost jako depresi označuje i minutové, až hodinové výkyvy nálady, které by se z hlediska psychiatrie nazvaly depresivní náladou. Pro neinformovanou veřejnost jsou zažité stereotypy „bláznů“ zobrazených ve filmovém průmyslu nezpochybnitelnou pravdou a často si ani neumí představit, že každý osmý člověk někdy psychiatrické problémy zažil nebo je právě zažívá, léčí se a často i funguje v běžném životě. Takoví lidé si neuvědomují, že každý z nás za svůj život potkal desítky psychiatricky nemocných. Nejčastější charakteristikou a typem chování zobrazené ve filmech je naprostá nepříčetnost projevující se nerealistickým přesvědčením nemocného o sobě a svém okolí nebo nezměrná agresivita vedoucí ke kriminalitě.
Samozřejmě jsou i lidé s psychiatrickým onemocněním, kteří nefungují v běžné společnosti. Takoví lidé často neměli dobré rodinné zázemí, nenaučili si zdravé copingové strategie a ani jiné pro život potřebné návyky. Když se u takových lidí začali objevovat příznaky psychiatrického onemocnění, nezačali se léčit včas.
Jako samoléčbu nepříjemných duševních stavů zvolili návykové látky a další negativní strategie, které vedly k větší degeneraci mozkových buněk, zhoršení kvality života nemocného a v některých případech tento sled událostí mohl vyústit až ke kriminalitě. Málokdo však ví, že projevy sebepoškozování a sebeagrese jsou častějším projevem těžké distresové zátěže a deprese než kriminální chování zaměřené proti okolí.
300 miliónů lidí napříč věkovým spektrem na světě trpí depresivním onemocněním. Deprese je nejčastější příčinou invalidity na světě a trpí jí převážně ženy. Výskyt depresivního onemocnění je nejvyšší ve věku 25 – 44 let, menší výskyt deprese je v dětství a dospívání (World Health Organization © 2018).
Česká republika má dle organizace Eurostat jednu z nejnižších prevalencí chronické deprese v populaci. Nižší výskyt v rámci EU bylo možné najít jen na Kypru, v Rumunsku a Bulharsku. Největší výskyt deprese byl, dle tohoto průzkumu provedeném v roce 2014 v Irsku, kde šlo o 12,1 % obyvatel (Česko v datech, 2018).
Fakta o kombinované psychiatrické a psychoterapeutické léčbě jsou slibná:
Až 70–80 % pacientů s depresivním onemocněním pozitivně reaguje na psychiatrickou a psychologickou léčbu. Bohužel ani v dnešní informované době mnoho lidí nevyhledá odbornou pomoc, převážně díky stigmatu, které se z podstoupení této léčby odvíjí. Těch se týkají následující fakta:
– 40 % trpících neléčenou depresí zažívá častější relaps onemocnění
– lidé s neléčeným depresivním onemocněním zemřou průměrně o 25 let dříve
– neléčená deprese negativně prohlubuje současně probíhající fyzické onemocnění a stěžuje rekonvalescenci
– dochází ke zvýšení používání negativních copingových strategií, jako jsou návykové látky
– děti narozené depresivním matkám, které se neléčí, vykazují známky podrážděnosti, snížené pozornosti, mají sníženou mimiku obličeje a nízkou porodní hmotnost
– až 90 % dokonaných sebevražd se uskuteční pod vlivem deprese nebo jiného psychiatrického onemocnění (Untreated Depression. © 2005).
Kde Vám v Praze pomohou:
Hledání správného druhu prevence a léčby může být vyčerpávající a zatěžující pro člověka procházející těžkou distresovou zátěží nebo depresí. Proto zde uvedeme dvě krizová centra, která jsou schopna v Praze podat pomocnou ruku.
Například na Praze 8 najdete: CDZ v centru Fokus a CKI v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Centrum duševního zdraví (CDZ) a Centrum krizové intervence (CKI) jsou místa, kam může jít každý procházející těžkým distresovým obdobím, které nemusí, ale může, být spojeno s psychiatrickým onemocněním. Oproti klasické docházkové péči u psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta zde není pořadník (Krizová pomoc. Psychiatrická nemocnice Bohnice).
Obě místa poskytují krátkodobou okamžitou intervenci ve formě konzultace s psychologem nebo psychiatrem. Může dojít k předepsání léků a v případě CKI i k hospitalizaci. V CKI funguje i nonstop anonymní telefonická linka důvěry. Další částí intervence shodnou pro obě centra je edukace o léčebných možnostech, změně životních návyků a předání kontaktů k následné docházkové péči. CDZ oproti CKI nabízí i dlouhodobou docházkovou i terénní intervenci v domácím prostředí. Péče v obou centrech je hrazena ze zdravotního pojištění (Krizová pomoc.Psychiatrická nemocnice Bohnice).
Pokud Vás však po shlédnutí filmu trápí otázka, zda by byl něčeho takového člověk v depresi (nebo s jiným duševním onemocněním) schopen doporučuji se podívat na knížky PhDr. Andreje Drbohlava – Psychologie sériových vrahů a Psychologie masových vrahů. Tyto psychologické rozbory ukazují, že většinou nejde jen o ne-léčené duševní onemocnění typu deprese, bipolární afektivní porucha aj. ale i o další vrozené a naučené charakterové rysy a vlivy prostředí ve kterém daná osoba žije nebo žila (zanedbávání, týrání, úrazy hlavy aj.) které se podílejí na formování takového jedince. Proto je včasná léčba a intervence u týraných dětí, dospívajících a duševně nemocných nesmírně důležitá – může zabránit vzniku maladaptačních mechanismů, sebevražedným pokusům, dokonaným sebevraždám a kriminálním činům.
I když jsou filmy tohoto typu oblíbené, chybí v nich upozornění na to jak nízké procento z duševně nemocných (často neléčených kvůli těžkému stigmatu – strachu z přiznání duševních problému, kvůli následnému opovržení okolím) páchá kriminální činy. Vsadím se, že ve svém okolí máte někoho s duševním onemocněním (např. s depresí je to přeci jen podle statistik každý 8.) a pravděpodobně o tom ani nevíte, protože díky vhodné léčbě dokáží bez větších problémů fungovat ve společnosti.
Více informací najdete v mé Absolventské práci, kterou najdete zde na stránkách – kde se zabývám 13. medical-wellness strategiemi zvládání patologické stresové zátěže a deprese. Když se podíváte na Jokera je dobře vidět, že mu chyběly vhodné copingové strategie. Proto je dobré pěstovat více pozitivních copingových strategií najednou, které budou sloužit jako opěrné body v obdobích krize.
Dále bych doporučila Youtube kanál Dr. Todda Grande, konkrétně video: Is the Jokers mental health and personality profile possible in real life?
Comments