Proč neučíme děti, jak prožívat a z čeho čerpat štěstí? Vděčnost je návyk, který si můžete vypěstovat a udržovat jako například čištění zubů!
Vděčnost (štěstí) jako návyk – proč to neučíme ve školách?
Ted talk začíná osobním příběhem, kde Erin Michelle zpovídala pozůstalé v uprchlickém táboře v Ghaně, během probíhající války. Lidi, kteří ztratili ve válce téměř vše – své domovy, členy rodiny… přes to všechno byli schopni se radovat, prožívat štěstí a vděčnost. A Erin zajímalo jak to dělali.
Jedna z odpovědí, kterou Erin dostala zněla takto: „Mohl jsem se stáhnout ze života, být naštvaný na válku (na události, které se dějí kolem mě)… nebo jsem se mohl rozhodnout, že budu vděčný. Zvolil jsem si to druhé.“
Tuto zkušenost se Erin během následujících osmi let, snažila implementovat do školních studijních osnov žáků prvního stupně. Využila nadcházejícího Díkuvzdání a zadala svým malým studentům úkol, aby si každé ráno ve škole před začátkem výuky zapsali do deníčku 3 věci za které byli vděčni. Některé děti vzdorovali, měli nízké sebevědomí a měli pocit, že nic takového ve svém životě nemají. Erin si s dětmi povídala, jak je důležité vědomě vyhledávat i ty nejmenší okamžiky a zážitky každý den, které děti dělají šťastnými a za které by mohli být vděčni. Ukázala jim, že náhled na život jako na šťastný nebo nešťastný, je otázkou volby. Většina třídy ráda plnila tento úkol. Do deníku si kreslili, psali, opisovali oblíbené písně, tvořili své vlastní básničky – zaznamenávali vděčnost a radost z jejich dne jakýmkoli způsobem chtěli. Tímto zvykem naučila děti se zaměřovat na to dobré okolo nich, než na to negativní.
Erin se na začátku roku rozhodla změřit úroveň štěstí ve třídě, dětem rozdala dotazník podobný Harvardskému dotazníku, který byl použit v jejich studii o štěstí a dala žákům vyplnit. Z něhož vyšlo, že 8/24 dětí ve třídě se necítí být šťastnými. (Což je zajímavé, vzhledem k rozšířené představě dospělých, že děti jsou přece nonstop šťastní.) Děti se svěřili, že se necítí být šťastni, cítí se být pod tlakem / ve stresu.
Už v tak mladém věku se potýkali s nároky rodiny a okolí jako: být nejlepšími z celé třídy, chodit do velkého počtu mimoškolních kroužků, dostat se na nejlepší školu… Tyto výpovědi podporují i celosvětově zvýšené počty mladistvých řešících stres, ať už vědomě či nevědomě různými způsoby: sebe zraňujícím zlozvykem (ničení nehtů, řezání se, přejídání se, anorexie..), diagnostikovanou depresí, až po děti se sebevražednými myšlenkami a činy.
Erin se s dětmi zaměřila během celého školního roku na studium štěstí, použila myšlenky Michaela Nortona, k nim přidala diskuse s dětmi na tyto a další témata:
– jak můžeme být hodní k sami sobě a dalším lidem – proč je důležité zaměřovat se na své kvality a rozvíjet je způsobem, který nás a ostatní bude obohacovat
Myšlenky Michaela Nortona:
– napište si každý den tři věci, za které jste rádi – zaplavte se vzpomínkami na chvíle, které Vám udělaly radost – cvičte – meditujte – dobrovolně přispějte svými znalostmi nebo zkušenostmi někomu/něčemu jinému
Jaký toto všechno mělo vliv na děti?
Děti napsali článek do novin o projektu Štěstí 101, jak ho sami nazvali. Založili odpolední klub kde učili jiné děti zvyku štěstí. Děti vytvořili velké tabule pro studenty z jiných tříd s myšlenkami k zamyšlení: Co znamená být hodný sám k sobě? a nechali je tam doplnit jejich myšlenky. Nechávali malé lístečky spolužákům na lavicích s milými poznámkami..
Jedna žákyně, která na začátku roku byla velice negativní vůči sobě samé i okolí, psala na matematické testy velkým písmem pouze: Já na to nemám! se během roku naučila, že myšlenky, které si o sobě vytváříme mají velký dopad na náš emocionální stav, tak i na naše výsledky. Z přístupu já na to nemám se stalo: Já na to mám! Zlepšila se v matematice, protože si začala věřit, že to není beznadějné, že ona není beznadějná.
Dokonce začala pomáhat ostatním dětem, radit jim jak najít stejnou vnitřní motivaci, jak začít věřit sám sobě.
Erin tímto způsobem dosáhla u svých studentů nevídaných výsledků. Děti si začali věřit, uvědomovali si své přednosti a využívali je k pomáhání dalším studentům. Stali se odolnějšími a ochotnějšími pouštět se do nových věcí. Erin naučila děti způsoby, které nespoléhají na okolní svět, aby se cítili šťastní. Ukázala jim jak být šťastni díky svým vlastním činům a vděčni za to co mají a mohou mít, když se postaví výzvám.
Erin může být vzorem každému učiteli/vychovateli nebo trenérovi, jako i rodičům. Všem, kteří se zajímají o život svých dětí a důsledků, kterých takovýmto přístupem mohou dosáhnout.