Tímto článkem rozhodně nechci odradit od adopcí pejsků z útulků. Jen chci porovnat naše zkušenosti s adopcí pejska s našimi očekáváními. Pozitivní očekávání o adopci z útulků jsme si převážně utvořili na základě rozhovorů s přáteli a známými. O něco více reálné očekávání jsme získali z knihy Restartujte svého psa od Pat Millerové.
Zkušenosti, které jsme slyšeli od lidí kolem nás byli převážně pozitivní a pohodové. Pokud něco se svým pejskem řešit museli (nejčastěji separační úzkost), tak se to vyřešilo v rámci týdnů nebo díky jiné situaci, než ve které jsme my – například sebou mohli vzít pejska do práce aj. V knize o adoptovaných psech jsme se dočetli o různých problémech, které zanedbávaní a/nebo jinak týraní pejsci mohou mít.. ale u toho samozřejmě doufáte, že takový problém ten Váš mít nebude..
Ten náš adoptovaný pejsek se jmenuje Bailey – Bejlík. Je to krásný kříženec, který byl zanedbávaný, týraný a bitý. Tento článek je o tom, co všechno nás po adopci překvapilo a jak se s tím ve zkratce postupně potýkáme.
Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana
Takže, co jsme od adopce pejska opravdu nečekali?
1. Duševní zdraví
Nikdy předtím jsme se pořádně nezamysleli nad traumatem, zanedbáváním a týráním zvířat a jejich dlouhodobými patologickými dopady na duševní a fyzické zdraví zvířat. Netřeba říct, že ani jeden z nás žádné extrémy v této oblasti nikdy dříve na živo nepotkal. U Bejlíčka jsme se setkali s C-PTSD (canine posttraumatickou stresovou poruchou) a separační úzkostí, oboje nám diagnostikoval veterinář / psycholog MVDr. Alexander Skácel.
Je šílené, že C-PTSD / PTSD obvykle mají lidé a psi po akci ve válečné zóně, proto je až nepředstavitelná míra utrpení, kterou Bejlík musel od svého mládí zažít. Do útulku se dostal asi ve 3 letech a přibližně stejnou dobu byl v útulku.
K naší obrovské úlevě jsme první výsledky začaly vidět už po dvou týdnech. Máme léky a po týdnu používání jsme začali vidět první změny. Bejlík se celkově zklidňuje a přestává být nadměrně ostražitý, doma i venku. Což je pro nás opravdu neskutečná úleva! Díky lékům budeme mít více klidu my i Bejlík. Společně s tréninkem jsou pro nás léky i přes šílené a naštěstí řešitelné vedlejší účinky skvělou (a jedinou) volbou.
2. Separační úzkost
Opravdu jsme nečekali, že nám separační úzkost bude tolik komplikovat život. Nečekali jsme, že spolu několik týdnů až měsíců nikam bez Bejlíka nepůjdeme – naštěstí jsme díky pandemii ani nemuseli.
Trénujeme s naplněným Kongem a relaxační hudbou nebo rádiem. Necháváme ho v jedné místnosti a jdeme do druhé. I to je pro něj těžké, protože by na nás nejradši pořád viděl, abychom neodešli a nenechali ho samotného. Začínali jsme s tréninkem na několika sekundách – kdy si Konga ani nevšímal. Jeho reakce když Konga dojí je naprosto extrémní. Začne se vrhat na dveře a škrábat a začne štěkat a výt tak, že to je slyšet na kilometr daleko.
To vše bylo do několika vteřin, co Konga dojí a nikdo s ním v místnosti nebo doma není. Trénink jsme na radu pana veterináře ještě zpomalily a paradoxně nám to pomohlo ještě více. Bejlík je klidnější než kdy předtím. Teď nás čeká jen postupné stupňování zátěže…
Protože v současné době nemusí odejít do práce ani jeden z nás (tedy mě se práci nedaří najít), tak máme možnost takto pomalu postupovat. Až odejít potřebovat budeme a nebudeme moci ho dát k trenérce na hlídání, tak máme možnost Bejlíkovi podat zklidňující lék, abychom mu pomohli překonat to, co prožívá. Lék máme primárně na překonání strachu z vody při koupání. Je totiž pravděpodobné, že Bejlík ještě nebyl nikdy v životě koupaný ve vodě se šamponem. A to mu je 4 nebo 6 let.
Poznámka: Tyto řádky jsem psala během 4. měsíce s Bejlíčkem, nyní (po půl roce s Bejlíkem) mohu říct, že jsme ho poprvé vykoupali. Aniž by na nás vrčel nebo utíkal z koupelny a díky každodennímu tréninku už byl doma sám i 6 hodin. Pořád je ze separace ve stresu, ale už o něco menším.
3. Košík
Nečekali jsme, že někdy budeme mít psa, kterému budeme muset koupit košík. Nečekali jsme, že bude žrát (nejčastěji mrtvé) myši a bude se na ně vrhat z několikametrové vzdálenosti. Což byl 1. důvod, proč jsme Bejlíkovi museli košík koupit. Druhým důvodem bylo to, že pátý den s námi štípnul (bez zakousnutí a hlavně bez varování) do zadečku malé dítě, které kolem něj proběhlo.To bylo ještě v době, kdy jsme o jeho problémech nevěděli.
V době štípnutí/kousnutí na sobě měl preventivně plastový košík, který si sám k našemu zděšení dokázal sundat. Od té doby má košík kovový, který si jen tak nesundá. Bejlíček má košík rád, protože ví, že když si ho nechá nasadit, tak půjde ven. Jeho největší radosti jsou – v tomto pořadí: jídlo, běhání na oploceném pozemku za tenisákem a procházky.
4. Nutnost sebevzdělávání a spolupráce s kvalifikovaným trenérem a veterinářem / psychologem.
Nečekali jsem, že nastane nutnost se začít vzdělávat o výchově a tréninku traumatizovaného, zanedbávaného a bitého psa. Tohle se nedá dělat na základě obecných předpokladů a přístupů nebo na základě našich minulých zkušeností s téměř bezproblémovými rodinnými psy. Bejlík je úplně jiná kategorie, která potřebuje specifický trénink a kontrolu prostředí založenou hlavně na pozitivním přístupu. Na převýchově spolupracujeme s trenéry a veterinářem/psychologem MVDr. Alexandrem Skácelem.
Od té doby co máme Bejlíka a vyskytuji se mezi pejskaři daleko více než dřív, tak si čím dál více všímám rozdílů ve výchově, které bohužel nikdo oficiálně nehlídá.. S Bejlíkem jsme potkali daleko menší pejsky (kteří vypadají neškodně, ale vyskočí až do úrovně očí), ale i ještě větší a mohutnější psy s většími problémy s nedostatečnou socializací / agresí než má on. K mému zděšení je jejich majitelé očividně neřeší tréninkem a někteří se ani moc nenamáhají s omezením pohybu vodítkem nebo čelisti košíkem daného psa! Za necelé tři měsíce, co Bejlíka máme, jsem se už několikrát bála, že nás – údajně vycvičený pes -, který se k nám (nehledě na povely majitele) plnou rychlostí blížil bez náhubku a vodítka, napadne! ‚ Vyvázli jsme jen tak tak. Nejen, že nám to nepomohlo s tréninkem, ale ještě jsme často byli terčem zlosti samotného majitele nevycvičeného psa! Prý, že kvůli nám nebude svého psa nijak omezovat!!
Takto nezodpovědný přístup k vlastnění psa by se podle mě měl -minimálně- těžce pokutovat. Také by dle mého názoru pomohlo, kdyby zákon bral podobné situace vážněji a předcházel tak další eskalaci agresivního chování psa. Například městská policie by vedle pokuty mohla navíc na místě nařídit povinnou spolupráci s odborníky na chování psů a povinné nošení kovového košíku..
Kožený košík na malém psovi typu russela chápu, ale už jste někdy viděli ten tenký kožený košík na obrovské tlamě například pitbula?
5. Náročnost
Nečekali jsme, že s ním bude -tolik- práce. Ve smyslu modifikace chování: chybějící a pochybná výchova, PTSD – posttraumatická stresová porucha, chybějící socializace se světem apod.,. Díky tomu, že Bejlík nebyl vystaven normálnímu světu, tak se neměl šanci od štěněte naučit, že svět okolo mu nechce ublížit. Celý jeho život před útulkem byl o životě na oploceném pozemku bez přístřešku, snášení agrese od lidí a snaze přežít. Jestli nějaké hodné lidi potkal, tak to byli jen ti kteří mu přes plot házeli zbytky jídla.
Díky výše popsanému se Bejlík bojí všeho, co znal ve špatných souvislostech z minulosti nebo toho, co neznal a díky tomu je agresivní (vrčí, štěká, vrhá se směrem, kde je domnělý útok apod. Tohle je výběr z věcí na které Bejlík takto reaguje: běžící a křičící děti, muži v kšiltovce, muži s vousy, blízko projíždějící kola, stojící nebo jedoucí skútr aj. Ohrožený se také cítí, když mu dítě nebo dospělý člověk zírá do očí nebo mává čímkoli v ruce – což si Bejlík vyloží jako něco, čím ho člověk bude mlátit.
Tréninkem se nám jeho reakce daří postupně utlumovat. Dokonce to začíná fungovat jako hra na vidím x, běžím k paničcce a jsem v klidu, protože dostanu ňamku. Nefunguje to tak 100%, ale funguje to. Výše popsané bylo dalším preventivním důvodem ke koupi košíku.
První měsíc s Bejlíkem byl fyzicky i psychicky extra náročný. Díky výše popsanému nejvíce psychicky. Nejen, že jsme postupně zjišťovali, co se mu stalo nebo co mu vadí nebo čeho se bojí, ale také jsme tomu museli všechno neustále přizpůsobovat a testovat jeho reakce. Až během druhého měsíce jsme si i my začali zvykat na novou rutinu a nové zvyky, které jsme kvůli němu vybudovali.
6. Důležitost minulosti u adoptovaných psů
V útulku nám neřekli o většině jeho problémů. Řekli nám pouze o agresi na psy. Nečekali jsme, že nám v útulku zatají informace o jeho chování nebo jeho minulosti a je pravda, že kdyby nám to řekli, tak bychom si ho asi nevzali.. Hlavně proto, že s psí agresí ani jeden z nás žádnou zkušenost neměl a asi bychom se i báli..
Po samostudiu, konzultaci s psími trenéry a veterinářem / psychologem používáme pouze pozitivní odměny za dobré chování a negativní chování ignorujeme nebo se snažíme mu předejít odvedením pozornosti ať už práci s ohlávkou Gentle leader nebo mlskami apod. Nikdy agresivně netrestáme a funguje to. Ještě bude trvat, než si Bejlík zvykne na svět okolo. Nevíme do jaké míry toho vůbec bude schopen. Jedno je jisté košík a vodítko bude mít až do konce života s námi.
7. Nečekali jsme, že poměrně dost lidí nebude schopno brát agresivitu jako naučené chování / obranné chování zhoršené reaktivitou z nedostatku socializace a PTSD. Tedy jako chování na kterém se dá pracovat. Ale spíše se na projevenou agresi budou dívat jako na neměnný charakterový znak, kterým není. Díky sebevzdělávání (četba odborných knih a studií) a konzultacím víme, že je rozdíl mezi naučenou agresivitou (odpovídající na roky traumat a špatného zacházení) a vrozenou dispozicí k agresivitě – tzv. tou, kterou si většina lidí představí pod označením „je to bestie – zcela určitě se to nedá ovlivnit, je to tak od narození“. Agresivita může být získaná, naučená a i částečně ovlivněná geny. Může vzniknout jako následek úrazu, projevit se při pociťování akutní nebo chronické bolesti, jako reakce na agresivní tréninkové techniky nebo zanedbávání a týrání – špatné verbální nebo fyzické zacházení. Naučená agresivita se spustí ve chvílích kdy se např. pes cítí ohrožený nebo nejistý. Geneticky podmíněná agresivita může vzniknout, když někdo nezodpovědně páří nadměrně agresivní psy.
U našeho Bejlíka jsou to zcela určitě první dva důvody (zanedbávání a týrání), jaké rodiče měl se dozvíme asi dost těžko. Bejlík neměl možnost prožít psí dětství poznáváním okolí – lidí, zvířat a různých strojů na které jsme všichni zvyklí. Byl pouze na zahradě/dvoře a v útulku. Agresivně reaguje, když se chce preventivně bránit nebo když neví jak reagovat, protože nezná lepší reakci pro danou situaci.
Postupně se učí reagovat jinak, klidněji. Dokonce má i tři psy, které bere jako kamarády. Jednoho si sám při procházkách vybral a na dalších dvou jsme pracovali postupnou socializací.Průměrně po dvou až pěti opatrných seznamovacích procházkách je Bejlík s dalším psem v klidu (při chůzi a trénování povelů) ani ne metr od sebe.
Ze začátku seznamování se k sobě přibližovali jen zezadu a to pouze krátce a na krátkém vodítku. Střídali jsme chůzi za sebou s chůzí vedle sebe, přičemž Bejlík nebyl nikdy ve vedení. Na začátku jsme měli dva psí kamarády a nyní po půl roce práce s Bejlíčkem má už čtyři. Je pravděpodobné, že by Bejlík měl více kamarádů, ale potřebuje pomalé seznamování a trpělivého oponenta. Takového psa s chápajícím majitelem není lehké na běžné procházce najít.
8. Možnost, že to nevyjde
Pokud se nám nepodaří každodenním tréninkem, léčbou PTSD a separační úzkosti ovlivnit Bejlíkovo chování, abychom mohli odejít z bytu a jít do práce, tak budeme muset přistoupit k něčemu, nad čím se snažím nepřemýšlet.
Bejlíka budeme muset vrátit do útulku. Což je další věc, kterou jsme nečekali. Nečekali jsme, že budeme muset nad něčím takovým vůbec přemýšlet. Nejsmutnější na tom je to, že i když se snažíme a děláme pro něj vše, čeho jsme (hlavně finančně) schopni, tak nevíme jak to dopadne a jestli se nám jeho léčba a celková adaptace podaří.
Vedle léků, které nejsou levné by – podle všech odborníků, kteří Bejlíčka viděli – bylo dobré používat jako doplňkovou terapii opěvované Bachovy květové esence a Bejlíka vedle řízené individuální socializace vyslat na výcvikový socializační pobyt zaměřený na takhle postižené psy. Oboje je bohužel v současné době nad naše možnosti. Nezbývá nám než doufat, že to, co děláme bude dostatečné, alespoň do té doby, než na další možnosti budou finance.
Poznámka: Nyní Bejlíčka máme už 6. měsícem a je už nějakou dobu jasné, že si ho necháme. Psychiatrické léky a trénink zabraly a Bejlík se postupně zlepšuje. Je ale potřeba říci, že za sebou máme minimálně čtyři měsíce stresu, nejistoty a obav, protože to opravdu nebyla a stále není jednoduchá práce.
Uvažujete nad adopcí?
Osobně si myslím, že adopce pejska prověří Vás a Vaše vztahy a ukáže jejich pevnost. Což zcela určitě udělala v naší rodině. Bejlík byl spolu s dalšími dvěma pejsky zanedbáván (lépe řečeno týrán) celou půlku jeho života. Žil na zahradě bez přístřešku a živil se zbytky, než se dostal do útulku. V útulku byl (podle toho, co nám bylo řečeno) nejdéle ze všech – celé tři roky. Během toho byl jednou neúspěšně adoptován, kde vlivem špatné převýchovy (prý šlo o rozmazlování vedoucí k prohloubení jeho separační úzkosti a reaktivity) a tak mu přibyly další problémy.
Pokud se rozhodnete dát šanci pejskovi z útulku měli byste být připraveni na nemilé až zdrcující informace o jeho minulosti a ustrašené / reaktivní chování na které můžete narazit. Samozřejmě nemusíte narazit na nic vážného, jako lidé v mém okolí, kteří měli pejsky s menšími problémy nebo byli v situacích, kdy se daný problém dal zvládat jinak – jednodušeji. Každopádně počítejte s tím, že Vás nějaké problémy a několikatýdenní až několikaměsíční trénink čekají. Možná i konzultace s kynologem nebo veterinářem/psychologem. Pokud máte rodinu, která je flexibilní a slova jako duševní zdraví u lidí a zvířat jí nejsou cizí, tak máte půlku boje vyhranou. Druhá půlka je na Vás a Vaší trpělivosti.
Pokud se chcete vyhnout tomu, co potkalo nás, doporučuji zaplatit veterináři, který je i psí psycholog nebo kvalitnímu trenérovi (MVDr. A. Skácel, Jakub Slavík z Dogpower nebo p. Němečková z Dogplanet), pár hodin individuálních konzultací – vezměte ho/ji s sebou do útulku k výběru zvířete. Pejska navštivte několikrát a berte ho na delší klidné procházky, kde ho odměňujte masovými ňamkami kdykoli se na Vás podívá nebo se k Vám přiblíží – pozor je dobré ze začátku neočekávat velké mazlení.
Na úplném začátku klidně jídlo jen házejte směrem k pejskovi, obzvlášť pokud nebyl moc často v kontaktu s lidmi zvenku a potřebuje se aklimatizovat. Je možné, že daný pejsek do pozitivního kontaktu s lidmi přicházel v útulku jen při krmení. Obecně je také dobré nedělat v blízkosti pejska z útulku prudké pohyby, které by pejska mohly vyděsit a mohly tak vést k jeho vystresování a úzkostné / reaktivní reakci – to se dá aplikovat na jakékoli cizí zvíře.
Dopředu se prosím připravte na to, že je spíše nepravděpodobné, že se pes z útulku bude chovat jako se choval Váš dřívější pes nebo pes známých. Pes, kterého si vezmete je unikátem, kterého formovala jeho minulost. Proto je dobré jít do adopce s přehledem o tom, co Vás může potkat a pravděpodobně v nějaké formě i potká! Je možné, že se pejsek nebude umět mazlit a radostně k Vám nepoběží ani po měsících, když Vás uvidí – protože třeba žádný pozitivní kontakt s člověkem za sebou nemá. Možná se od Vás nechá hladit a ukáže Vám břicho k podrbání až po několika týdnech a měsících, možná to bude trvat ještě déle. Možná na Vás bude preventivně nějakou dobu bude trochu vrčet, když se přiblížíte moc blízko nebo budete dělat prudké pohyby, protože byl týraný a bojí se Vás. Možná si s Vámi nikdy nebude hrát s žádnou hračkou, protože nechápe a možná už nikdy nepochopí koncept hry. Možná se bude bát psů / dětí / kol / koloběžek / aut a bude se krčit na zemi nebo na ně bude vyjíždět. Třeba bude mít problémy s fyzickým zdravím a bude mít třeba problémy s játry, cukrovku apod = bude potřebovat léky…
Je mnoho možností a variant.. proto se sami sebe zeptejte:
Jsem schopen/na / ochoten/na pracovat se psem, který má díky jeho minulosti problémy? Nevrátím ho hned až se některý nebo některé z výše popsaných problémů projeví a zatíží tak moji psychiku a peněženku? Nehledám spíš plyšáka na mazlení nebo psa s rodokmenem, kde je větší šance že bude mít problémů méně? Pokud si ovšem ty problémy sami nevychováte..
Doufám, že jsem Vám tímto článkem sundala růžové brýle a budete se nyní na adopci psa koukat víc objektivně. A díky tomu snad svého nového parťáka po prvních problémech nevrátíte. Protože to si ty živé bytosti, které si často prošli peklem, opravdu nezaslouží!
Pokud jsem Vás od adopce ještě neodradila, tak bych Vás ještě chtěla upozornit na tréninkové metody postavené na řetízkách, elektrických obojcích, plácání a řvaní na psa! Nejen, že mohou poškodit vztah mezi Vámi a „normálním“ psem bez historie, ale u psů z útulku budou mít ještě dramatičtější a negativní dopad. Už tak vystresovaného pejska budou stresovat a pravděpodobně to nepomůže tvorbě pozitivního vztahu a redukci případných strachů / reaktivity. Pejsek na Vás ze stresu může i zaútočit a nebude to jeho chyba, ale Vaše. Už tak vystresované zvíře ze změny a různých nových stresorů ještě navíc stresujete agresivními metodami. Netrestejte zvířata fyzicky! A už vůbec ne ty s tak hroznou minulostí! Existují nenásilné metody – jídlo, hračka, pohlazení, které fungují! Stačí jen přijít na to, co u Vašeho pejska funguje nejlépe.
Více o nich a jejich správném použití najdete na Bejlíčkově instagramu a u výše zmíněných odborníků.
Výše popsaným zvýšíte šanci, že si Vás Vámi vybraný pejsek spojí s příjemnými zážitky a pochopí, že mu od Vás nic nehrozí. To je dobrý začátek vztahu.
Adoptovala bych po této zkušenosti znovu?
Řekla bych, že ano.
V útulku nejsou jen extrémně týraní a tedy jako Bejlík nároční exempláře. Jsou tam i psi, kteří se tam dostali kvůli finančním problémům nebo stěhování či úmrtí majitele. Psi, kteří třeba žádné velké problémy v chování nemají. Takže bych útulkové psy určitě neházela do jednoho pytle. Společné mají jen to, že si svůj osud nezasloužili a potřebují naší pomoc.
Pokud někdy v budoucnu budu v situaci, kdy budu mít podmínky k tomu, abych si vzala podobně týraného pejska jako je Bejlík, tak to udělám. Ale protože to vyžadovalo několik měsíců doma, tak si bohužel nemyslím, že se to jen tak stane.. Možná dojde „jen“ na pejska z dočasné péče, který nebude vyžadovat tak velkou počáteční časovou investici. Protože ten těžký začátek už bude mít z části za sebou.
Každopádně na útulkové psy jen tak nezapomenu. Díky Bejlíčkovi jsem se toho hodně naučila nejen o tréninku a rehabilitaci, ale i o sobě. Přes všechny problémy jsem moc ráda, že Bejlíčka máme. Převýchova mě sice někdy unavuje a vyčerpává (obzvlášť na začátku to byla těžká adaptace), ale zároveň i všemožně rozvíjí a baví.
Aktuality z našeho života s Bejlíkem najdete na Bejlíkově insta: Terapie psího satana