V tomto článku bych s Vámi chtěla sdílet můj příběh. Je to část mého života, který jsem nikdy dřív nikomu neřekla (snad kromě mého přítele), tak proč to nyní dávám online? Myslím si, že tyto příběhy by se neměly tajit, protože pokud takovéto příběhy nebudeme sdílet nebude mezi námi ani porozumění pro ty z nás, kteří těmito těžkými situacemi procházejí. Ať už jde o závislosti, depresi, schizofrenii a jiné poruchy a onemocnění. Také bych tímto příběhem chtěla ukázat, že ne vždy musíme dopadnout stejně jako naši nejbližší.
Když moje mamka přicházela na svět nebylo to rychlé. Porod trval déle. Pravděpodobně došlo k přerušení okysličení jejího mozku, které nepříznivě ovlivnilo její IQ, psychickou zralost, oslabilo její kapacitu ke zvládání patologického stresu a stálo i za rozvojem poruch osobnosti a související s antisociálním chováním. I díky tomu jí bylo jednodušší manipulovat a i proto byla v 90 letech členkou různých part, kde „po vzorech z Ameriky“ byly drogy volněji dostupné a ve velkém konzumované. Často a dlouhodobě byla za účelem finančního nebo materiálního zisku využívána lidmi z pražské drogové scény té doby.
Agresivitě a násilí se také jako oběť nevyhnula, což na psychickém zdraví nepřidá asi nikomu. Neskončila jako bezdomovec jen protože se o ni finančně starali její rodiče a mí prarodiče. Ale důsledky tohoto destruktivního životního stylu byly značné. Kromě toho, že jí drogy více a více zhoršovaly duševní schopnosti z hlediska inteligence, soběstačnosti a práceschopnosti, tak vedly i k rozvoji dalších psychologických a psychiatrických poruch mezi které se řadily například: psychózy způsobené předávkováním pervitinem, epileptické záchvaty a později vedly až k rozvoji paranoidní schizofrenie.
Moje matka byla roky závislá na cigaretách a střídavě alkoholu s pervitinem, což vedlo k tomu, že v době kdy jsem vyrůstala byla dlouhodobě hospitalizovaná v psychiatrických nemocnicích. Později v ústavu se zvláštním režimem, kde najdete těžké případy psychiatrických onemocnění a mentálních postižení. Tam jsme ji navštěvovali s mými prarodiči – u kterých jsem téměř celý život vyrůstala.
Při návštěvě to téměř vždy probíhalo stejně: po cca 15min až 120min, kdy nás dokázala vnímat se různé nemoci, které měla začaly projevovat a ona nás přestala vnímat a začala vnímat jen halucinace a bludy, které na ní mluvily. Je možné, že některé naše návštěvy prožila s námi v přítomnosti celé (obvykle jsme tam byli podle jejího stavu, maximálně 1-3 hodiny), ale bylo jich tak málo, že si nejvíce pamatuji to jak nás přestávala vnímat.
V ústavu s dlouhodobou péčí, kde jsme ji navštěvovali byla na pokoji s dalšími ženami. V celém ústavu platil neoficiální výměnný obchod, kdy platidlem byly cigarety. Ona sama vykouřila cca 20 cigaret za den. Vždy jsme ji přivezli nový kartón cigaret, protože je nejčastěji za něco vyměnila nebo je vykouřila. Takže v době, kdy jsem ji já znala, tak už přetrvávala jen závislost na cigaretách a plně se rozvinula schizofrenie a pravděpodobné epileptické záchvaty.
Před dlouhodobou hospitalizací byla léčena psychiatrickými léky, které bohužel sama vysazovala nebo jí byly odebírány agresivním přítelem (je možné, že i více lidmi) na výrobu pervitinu a díky tomu byla pro nelepšící se stav opakovaně hospitalizována. Pro ilustraci – byla na tom pravděpodobně hůř než Katka z dokumentu od Třeštíkové. Takto to pokračovalo dokud nebyla hospitalizována dlouhodobě mimo Prahu.
Upřímně věřím tomu, že kdyby se neléčila na psychiatrii a nebyla dlouhodobě hospitalizovaná, tak by nedožila do doby, kdy jsem byla na střední škole. Myslím si, že by se předávkovala nebo by se stala obětí ještě většího násilí a agresivity, než v jejím životě zažila do té doby. Tátu jsem nikdy neznala, (ale doslechla jsem se, že by mělo jít o ruského umělce, který tu snad měl kdysi výstavu). Také si myslím, že by jí pomohlo, kdyby měla možnost navštěvovat psychoterapii vedle braní léků. Ale takové možnosti v 90. létech ještě u nás nebyly moc rozšířené.
Když jsem byla na střední škole ve třetím ročníku, tak začala mít větší a větší problémy s plícemi, které přestaly zvládat ty desetiletí závislosti na cigaretách. Viděla jsem ji vykašlávat dehet z plic do kuchyňské utěrky a zároveň kouřit. Bylo to nechutné. Pár dní potom, co jsem tohle viděla nám volali, že byla převezena do nemocnice, kde i zemřela. Myslím si, že to do určité míry byl konec jejího utrpení. A z části i mého, protože to pro mě bylo všechno velice těžké.
Jak mě ovlivnilo, že moje matka byla závislá a těžce psychiatricky nemocná?
Od malička co jsem ji vídala mi bylo vštěpováno, abych nebyla jako ona. To se stalo mým celoživotním posláním. Které mě sice udrželo daleko od toho, abych byla jako ona, ale zároveň ze mě učinilo outsidera ve všech kolektivech, už od základní školy. Protože jsem tohle všechno viděla doma byla jsem odhodlaná, že pro to udělám všechno. A to jsem také udělala, i když to znamenalo, že jsem neměla moc kamarádů. Vždy, když jsem viděla spoluhráčky na házené nebo spolužáky ve škole v rámci snahy být cool a být součástí party začínat s cigaretami, alkoholem a s dalšími drogami… litovala jsem je (protože neměli ponětí kam se můžou dostat) a nesnášela jsem je (protože mi připomínali co jsem vídala). Takže jsem se sama vyčlenila a nenavazovala jsem s nimi moc kontakty.
Nemohla jsem se s nimi bavit, protože jsem nechtěla dopustit, aby mě v tomto směru obměkčili. Na základní škole jsem hodně četla knížky, malovala a kreslila a hrála házenou a bavila se s tou menšinou, která jako já nevykazovala žádné známky rizikového a antisociálního chování (agresivita, vandalismus, užívání návykových látek, záškoláctví aj.).
Šla jsem na uměleckou střední, protože mi malba a kresba vždy přinášela klid a bavila mě. Bohužel mi nedošlo, že grafický design je převážně u počítače a to mi takový klid jako tvorba na papír nepřinášelo a také se už během studia přidaly bolesti hlavy a zad. Při nástupu jsem také vůbec nepředpokládala, že návykové chování je na umělecké škole znakem normy. Nesnášela jsem to a nemohla jsem se dočkat, až ta škola stejně jako základní škola skončí.
Během maturity jsem zažívala enormní stres (o tom více zde), stala jsem se vegetariánem a začala jsem cvičit power jógu. To mě velice uklidňovalo. Pak jsem šla na roční studium jazykové školy, které oproti předcházejícímu studiu bylo volnější a většina z nás žádné návykové chování neměla. Milovala jsem to tam. I díky józe, kterou jsem v té době opravdu hodně cvičila jsem se rozhodla, že v dalším studiu budu studovat něco v tom směru a přemýšlela jsem nad rekreologií, anglistikou a oborem wellness-balneo. Nakonec jsem zvolila obor wellness-balneo.
Alkohol piji průměrně 1x za jeden až dva měsíce a nikdy jsem neužívala a ani neužívám žádné další drogy (nikotin, marihuana, pervitin apod.). Jediné na co si musím dávat pozor je cvičení – i když cvičení většinou je pozitivní copingovou strategií v zátěžových situacích všimla jsem si, že pro mě je velice jednoduché to s ním přehnat. Některé výzkumy to vysvětlují tak, že potomci závislých mají větší předpoklad se stát závislými, díky jinému fungování mozku, který je více citlivý na určité hormony vznikající při konzumaci drogy (drogou můžou být návykové látky, ale i cvičení, jídlo nebo posedlost zdravým životním stylem..). I díky tomu, že o této predispozici vím, tak mám možnost na to dát větší pozor.
Vím, že jsem tomu už jednou podlehla, kdy jsem nadměrně cvičila power jógu, fitness a gymnastiku. V době, kdy jsem studovala první ročník VOŠ jsem procházela těžkým obdobím (zdravotní i rodinné + stres ze zkouškového ve škole) a cvičila jsem hlavně proto, abych se cítila psychicky lépe. Po pár týdnech cvičení bylo jedinou věcí v mém životě, která mi přinášela radost a tak jsem cvičila ještě více a intenzivněji. Až jsem se dostala do krizového centra s psychickým a fyzickým vyčerpáním. I proto se zvládání patologické stresové zátěže, deprese a BAP stalo hlavním předmětem zájmu a napsala jsem na toto téma i svou Absolventskou práci.
V rámci své snahy být opakem toho, co jsem viděla (a zájmu o pozitivní rozvoj člověka) jsem se stala Wellness specialistkou, masérkou mimo obor zdravotnictví a instruktorkou zdravotní tělesné výchovy.
Kdo jsem jako Wellness specialistka?
Studovala jsem vyšší odbornou školu. Mezi mé předměty patřily: psychologie zdraví (vedle podpory zdraví mě i velice zajímá psychopatologie z odborného pohledu psychologie a psychiatrie), well-being, anatomie, fyziologie, balneologie a fyzikální terapie, interkulturní komunikace, fitness, funkční vyšetření, výživa, lékařská problematika zdravotní tělesné výchovy, základy veřejného zdravotnictví, specifika saunování, sportovní masáž, baňkování, lávové kameny, tvorba wellness programů , základy první pomoci a další.
Studium jsem zakončila Absolventskou prací o zvládání patologického stresu a deprese medical-wellness metodami, kterou si můžete přečíst na těchto stránkách v rubrice E-kniha. Absolutorium se skládalo z obhájení Absolventské práce a zkoušek z Wellness a Biomedicíny a Anglického jazyka.
Svými službami se zaměřuji na prevenci a zvládání negativní stresové zátěže a regeneraci bolestí zad.
Dá se říct, že jsem ze svého prokletí, které mi stěžovalo život udělala své poslání.
Být zdravá jak jen to jde a inspirovat ostatní v tom stejném, ať už v rámci prevence nebo zvládání patologické stresové zátěže, bolestí zad a medical-wellness přístupů v rámci psychiatrické léčby a celkového zdravého životního stylu.
Můj celoživotní preventivní plán zvládání tohoto všeho sestává ze cvičení s vlastní vahou s prvky jógy a pilates, psychoterapie u psychologa, dalšího sebevzdělávání v oblasti psychologie a psychopatologie a psaní těchto stránek. Od té doby, co chodím na psychoterapii (která mi pomohla se vyrovnat výše popsaným a zvládat další věci) a psaní mé Absolventské práce na téma zvládání patologického stresu a deprese medical-wellness přístupy – se mi žije lépe.
Myslím si, že kdyby moje matka dostala péči jakou je právě psychoterapie (vedle léků, které brala), která v té době u nás bohužel teprve začínala, byla by na tom pravděpodobně lépe. Také je třeba říci, že v té době měla veřejnost pramalé pochopení pro lidi, jako byla moje mamka, převážně vycházející z nízké až nulové znalostí o těchto onemocněních. Tedy stigma (vyčlenění nemocných s psychiatrickým onemocněním) bylo v té době asi obrovské a muselo to pro ni být opravdu těžké. Stigma je velké i dnes a i proto na těchto stránkách najdete články na tyto témata, o kterých doufám, že přispějí právě ke snížení negativního pohledu na lidi trpící psychologickými a psychiatrickými chorobami. A zároveň budou inspirovat ke komplexnímu přístupu v medical-wellness léčbě těchto onemocnění.
Kdybych měla možnost jít zpátky v čase – a měla bych možnosti, které jsou teď – tak bych celou naší rodinu zapsala na dlouhodobou psychoterapii k psychologovi – ne jen moji mamku. K tomu bych využila i skupiny pro rodinné příslušníky duševně nemocných – kam se řadí nejen závislosti, ale deprese, poruchy příjmu potravy, traumata a jiné. Navíc bych naší rodinu seznamovala s relaxačními wellness technikami a dala bych důraz na vysvětlení a zažití pozitivních dopadů odpočinku a relaxace na tělo i mysl.
Duševní onemocnění nevznikají ze vzduchoprázdna, podílejí se na tom (vědomě i nevědomě) další lidé a zažité zkušenosti a přesvědčení, rigidní deformované systémy myšlení, zvládání prožívaného stresu patologickými způsoby a mnoho dalšího. Proto vyžaduje komplexní přístup.
Comments